Klára Fietz

02.01.2015 22:25

V úterý 6. ledna uplyne 110 let od narození sestry Kláry Fietzové. Narodila se v Dolní Lipové, kde při křtu ve farním kostele dostala jméno Rosa. V letech 1915-1919 navštěvovala měšťanskou školu Voršilek v Jeseníku. V roce 1919 odjela do kláštera Školských sester ve Štýrském Hradci. Zde po maturitě vstoupila do noviciátu, začala také učit na obecné škole. V roce 1928 složila věčné sliby a v roce 1932 byla promována doktorkou filosofie. O rok později dostala štýrské a tím i rakouské státní občanství a začala učit na gymnáziu ve Štýrském Hradci. Od roku 1934 docházelo u ní ke zhoršení zdravotního stavu, střídala léčení a vyučování. Večer 15. června 1937 zemřela. V roce 1943 byl zahájen diecézní proces k blahořečení sestry Kláry. Roku 1959 byly její ostatky přeneseny ze hřbitova do klášterního kostela.

Z jejích bohatých mystických zkušeností je pro náš region zajímavá předpověď likvidace poutního místa Maria Hilf ve Zlatých Horách v roce 1973.

Několik ukázek z jejího deníku:

31. prosince 1933
Láska a oddanost. Všechno ostatní musí k tomu vést, i pokání. Musí mi stále připomínat, proč vlastně žiji, ale také říkat Pánu Bohu, že ho chci opravdu milovat a být mu bezvýhradně oddána. Jak to vidím, brání mi v tom hlavně dvě věci: pohodlnost a pýcha. O té nemám ještě jasno, ale na pohodlnost si musím posvítit, protože ničí ve mně horlivost, na které mi přece tolik záleží.

9. února 1934
Teď už je pro mne jen jedno: Bůh, který je láska. Nemám o nic zájem, i když se musím ještě o leccos zajímat. Kdyby bylo po mém, stačily by mi čtyři stěny a v nich bych se chtěla uzavřít se svým Bohem. Mé povolání mi to však nedovoluje. Musím se vždycky násilím odtrhnout, když jdu po své práci. Není to také správné vždyť je to Boží vůle a já bych ji měla obejmout s veškerou láskou. A tak ráda pracuji, jenomže přitom se nemohu zabývat Bohem, jak bych ráda, a proto mi to přijde zatěžko.

16. srpna 1934
Jsem tak bláhová; dokážu jen stále říkat: Ach, můj Bože, miluji Tě. Celý můj život se stále víc upíná na tento bod. Je mi stále jasnější, že láska, která nevidí v Ježíšovi zejména Ukřižovaného, je teprve na povrchu. Kdo sáhne do hlubin lásky, nachází trpící lásku. A tam jsi mě vtáhl, Bože. Musím milovat kříž, nemohu jinak. Láska nemůže žít bez utrpení. To je mi tak jasné! Proto musím znovu a znovu úpěnlivě prosit: Pane, rač mě přitáhnout na svůj kříž!

13. září 1934
Kdyby vedly k Bohu dvě cesty, jedna příjemnější, ale delší, a druhá strmější, jež vede přímo, což by netěšilo Boha, kdyby k Němu nějaká velkomyslná duše ve svaté touze spěchala namáhavější cestou? Kdyby přesto nedorazila dřív než ta druhá, nepřijal by její dobrou vůli jako skutek a nepřitiskl by ji vroucněji na své Srdce a nepřispělo by to víc k jeho oslavě? Tak to udělám. Nebudu se ptát, co je nezbytně nutné, co vyžaduje věčná spása, nýbrž na to, co Bohu udělá radost a čím ho víc oslavím. A když pak budu na konci svého života docela chudá, Bůh mě vezme do náruče a obohatí mě.

23. listopadu 1934
Nic neřeknu o bližním, co bych s láskou nemohla říct v jeho přítomnosti.

19. prosince 1934
Mé povolání je – hořet pro Boží slávu a také shořet!

28. prosince 1934
Každý skutek, i ten naprosto bezvýznamný, udělat s co největší láskou. Mívám vždycky radost, vidím-li někde na zemi ležet papírek; tu si říkám: Kdybych mohla za Tebe dát život byť i ve smršti trýzní, ráda bych to udělala. Protože mi to není dáno, sbírám tento papírek s týmž úmyslem. Ano, ráda bych si na to vypůjčila lásku samého Ježíše.

1. listopadu 1935
Kdybych tak dokázala lidem vyprávět o úchvatné nádheře božského života, ale když to nedovedu ústy vyslovit. Bůh...Bůh.. a vždy jen Bůh, Veliký, Trojjediný a zárověň úchvatně půvabný a laskavý Miláček! A když mu často říkám před svatým přijímáním, že po něm toužím, tu vždy slýchávám, že On po mně touží víc, než jsem toho schopná já.

17. ledna 1936
Myslívám si, že nemám žádnou blíženeckou lásku, alespoň ne tu přirozenou. Co dělám pro bližního, to konám jedině kvůli Bohu, s přímým zřetelem na Něho. Také spása a záchrana duší není pro mne rozhodující, nýbrž myšlenka: vidět, že Bůh je víc milován. Kdyby to bylo myslitelné, že bych nějakou duši mohla zachránit tím, že bych vytrpěla pekelná muka, vůbec bych se nerozmýšlela. Nedokázala bych to však udělat pro duši, nýbrž pouze pro Boha.

25. července 1936
Kochat se krásou růže a její vůni a chválit přitom Boha: ano, to je dobré. Mrzutě si odříci tento požitek, to jistě není dobré. Neexistuje však něco třetího? Při chvále Boha si uvědomovat, jak je růže krásná a voní, ale nekochat se tím, nýbrž ji s úsměvem podat milovanému Mistru, takhle bych to měla stále častěji dokázat. Plně si uvědomovat čeho se zříkám, a přitom se považovat za šťastnou, že mu to smím nabídnout, aniž bych se toho dotkla.

Zdroj:
Jen Tebe, Klára Fietzová, Josef Koláček

VS

Zpět