Otec Paul z Graymoor: zakladatel Společnosti usmíření a Oktávu jednoty církví

19.01.2017 19:54

Otec Paul z Graymoor

 

Otec Paul, vlastním jménem Lewis Thomas Wattson, se narodil jako třetí syn chudého episkopálního duchovního Josepha Newton Wattsona a jeho ženy Mary Electy. Jeho otce, konvertitu od presbyteriánů na americkou větev anglikánské církve, natrvalo poznamenalo vyhoštění z teologického všeobecného semináře v New Yorku. Bylo to v době Oxfordského hnutí v Anglii, kdy se hojně šířila brilantní pojednání Johna Henryho Newmana a dalších velkých osobností anglikánské církve. Tato pojednání byla psána v naději, že přenese anglikánskou církev devatenáctého století zpět k liturgické a svátostné praxi své minulosti. Rozhodně nebylo záměrem autorů přivést anglikánskou církev do lůna římské církve. Všeobecný - jak zněl název teologického semináře - byl příliš protestantský na to, aby přijal katolickou povahu těchto pojednání a studentům literaturu zakázal. Samozřejmě studenti knihy do semináře propašovali, dychtivě je četli a diskutovali o nich. Říkalo se, že papežskou literaturou do školy propašovali jezuité v přestrojení, aby podvraceli studenty. Mladý Joseph Wattson, povahou veselý vtipálek, navedl jednoho zarytě antikatolického seminaristu, že právě on (Wattson) je jedním z těch „agentů“ v přestrojení. Záležitost byla oznámena děkanovi a chudák Wattson byl vyloučen, přestože se očistil z nařčení, že je "tajným jezuitou." Pojednání Oxfordského hnutí, která byla příčinou rozruchu v anglikánských kruzích, měla za následek, že jakýkoliv náznak "římských tendencí" dal seminaristu na seznam podezřelých. Není divu, že tento incident pronásledoval Josepha Wattson po větší část jeho kariéry duchovního v anglikánské církvi a jediné pastorační uplatnění nacházel v chudých oblastech.

Josef Wattson se musel spokojit s životem chudého venkovského kazatele. Když se v lednu 1863 narodil syn Lewis, žil Wattson s manželkou a jejich dvěma staršími syny v chudobné společnosti lidí na Marylandu na východním pobřeží. Lewis, nebo také "Tommy", jak byl nazýván doma, byl tichý, zamyšlený chlapec. Časy v této válečné éře byly těžké, ale Wattsonovi byli šťastní. Tommy rád chodil s otcem na ryby a vůbec si byli velmi blízcí. Jeho otec byl skvělý vypravěč a jeden z jeho oblíbených příběhů byl o jezuitech v přestrojení. Při jedné příležitosti se syn zeptal otce, jestli někdy byl na katolické mši. Jeho odpověď zněla: „Ano, jednou, když můj bývalý kolega ze semináře kázal v Baltimoru jako člen řádu sv. Pavla (Paulist Fathers).“ A pak poznamenal: „To, co potřebujeme v episkopální církvi je kázání, jako mají v řádu sv. Pavla.“ Byla to právě tato otcova poznámka, která ho utvrdila v jeho budoucím kazatelském povolání.

Lewis bral školu od začátku velmi vážně. Rodiče viděli jeho potenciál a snažili se mu zajistit nejlepší vzdělávání. V roce 1882 vstoupil do všeobecného semináře, který úspěšně dokončil v roce 1885. Ironií osudu bylo, že jako jáhna ho přijímal tentýž biskup, který 40 let předtím rozhodl o vyloučení jeho otce ze semináře se slovy: "Chlapče, do Říma s tebou, protože to je tam, kam patříš."

Vzhledem k potřebě duchovních, dostal Lewis okamžitě farnost, i když byl zatím jen jáhnem. Když se z Wattsona stal vážený duchovní kazatel a jeho pověst se začala šířit široko daleko v oblasti New Yorku a New Jersey, byl ustanoven pastorem na základě speciálního povolení v mladém věku třiadvaceti let. Jeho věhlas se rychle šířil a byl všude zván jako vynikající kazatel.

 

Otec Wattson se usadil ve farnosti St. John v Kingstonu, ve státě New York. Byl farníky milován pro svou zjevnou svatost, řečnické schopnosti a pro svou osobní jemnost, šarm a laskavost. Byl to přirozený kazatel, zřídka si kázání připravoval dopředu, mluvil od srdce a s důvěrou v Ducha svatého, aby ho inspiroval.

Důležitým krokem učiněným u St. John byl začátek jeho tiskového apoštolátu. Ačkoli zahájil vydávání časopisu The Pulpit of the Cross jako farního bulletinu, brzy rozšířil svoji působnost a zařadit tam také články o dogmatických bodech víry. Že to byl kontroverzní počin pochopíme, když čteme některé z titulků: "nauka o reálné přítomnosti", "poslední pomazání", "odpuštění hříchů", "oběti mše", "biřmování". Otec Wattson odsoudil rozdělení křesťanství a zastával přesvědčení, že Ježíš založil jen jednu svatou církev. Pevně věřil, že mnoho roztříštěných sekt, které z křesťanství vznikly, jsou skandálem v nauce Ježíše Krista. Uvažoval, že mnoho směrů protestantismu vzniklo z důvodu heretického novátorství. Když byl dotázán v roce 1895, jak on chápe jedinou pravou církev Kristovu, odpověděl: "Chápu to tak, že církev ustanovená Ježíšem dnes existuje ve třech velkých historických společenstvích: římské, řecké a anglikánské."

 

Ještě během svého působení v St. John podlehl po přečtení knihy o životě sv. Františka vlivu prostáčka z Assisi - jeho oddanosti chudobě a úplnému odevzdání se do vůle Boží. Můžeme vidět, jak se přibližoval blíž a blíž ke katolické spiritualitě. Dostal nápad založit řád po vzoru františkánů, který by vyznával chudobu, čistotu a poslušnost svým nadřízeným. Snil o založení malého společenství na okraji Kingstonu, kde by poskytnul ubytování rozrůstajícímu se počtu farníků.

Přemýšlel, jaké jméno by dal vznikajícímu společenství. Po mnoha modlitbách před oltářem si řekl, že stejně jako svatý František třikrát náhodně otevře bibli. Tyto náhodně vybrané verše byly Jan 7: 37-39 (přijali Ducha svatého), Římanům 5: 11 (usmíření skrze Ježíše Krista) a 1. Korintským 11 (mešní oběť). Jeho oči se zaměřili na slovo "usmíření" (the Atonement) a společenství pojmenoval Společnost usmíření (The Society of the Atonement). Ta měla vzniknout skrze příslib Ducha svatého a udržována skrze svatou mešní oběť. Slovo "Atonement " četl způsobem "At-one-ment". Rád by udělal něco pro sjednocení všech křesťanů v jednom mystickém těle, jak to zamýšlel náš Pán, když zakládal Církev. Pak uslyšel hlas: "Budeš muset čekat sedm let." Ačkoli tím byl překvapen a zklamán, vzal to jako znamení, že Bůh chce, aby zůstal u svých pastoračních povinností v St. John.

V St. John nadále poctivě plnil své farní povinnosti. O dva roky později, když se vracel domů z návštěv farníků, čekal na něj mladý muž, který se představil jako reverend Johnson. Byl to člen skupiny nesezdaných episkopálních duchovních, kteří žijí poloklášterní život ve městě Omaha v Nebrasce. Reverend Johnson nabídl Wattsonovi pozici nadřízeného této skupiny mužů, kteří se nazývali Přidružená misie (The Associate Mission). Takový život ho lákal, především kvůli jejich silným asketickým sklonům a zříkání se manželství. Začal věřit, že Přidružená misie je součástí Božího plánu, aby se stal kazatelským mnichem episkopální církve a rozhodl se nabídku přijmout.

Netřeba říkat, že jeho farníci v St. John byli zarmouceni ztrátou svého milovaného pastora, ačkoli většina chápala, že má zvláštní druh spirituality a je předurčen k velkým věcem.

 

Otec Wattson dorazil do Omahy v září 1895 na svátek svatého archanděla Michaela. Jeho stará matka ho doprovázela a žila v soukromém bytě v klášteře až do své smrti o dva roky později. Byl její milovaný syn a on se o ni vždy pozorně staral.

Život u misie se otci Wattsonovi velmi zamlouval. Modlili se, pracovali, studovali Písma v původních jazycích a zajišťovali duchovní potřeby lidí v rámci jejich misíjního obvodu. Pole působnosti Přidružené misie bylo pod otcem Wattsonem značně rozšířeno, a tak na každého člena připadalo více a více území. Začal zavádět více klášterní způsob života, který zahrnuje ticho při jídle, duchovní četbu a přísnější řád. Někteří muži nebyli spokojeni s tímto novým vývojem a v pozdějších letech, poté co vstoupil do katolické církve, vyprávěli si jeho spolubratří zábavné příběhy o tom, jak dělal mnichy z mužů, kteří se mnichy stát nechtěli.

Otec Wattson, znalý síly tištěného slova, oživil svůj starý farní bulletin The Pulpit of the Cross z dob jeho působení v Kingstonu. Instaloval ruční tiskařský lis a najal zručného tiskaře. Jeho cílem bylo šířit Boží slovo.

Krátce po svém příjezdu do Omahy začal otec Wattson studovat učení římskokatolické církve. Dříve se o to nepokoušel, respektive nedokázal se k tomu přimět. Mnoho lidí spekulovalo, zda jednoho dne skutečně nepřejde k Římu, jak biskup kdysi dávno v hněvu řekl jeho otci. Zdánlivě nevinná událost - opožděný vlak, kterým pravidelně jezdil zpátky domů po celodenní misionářské práci, ho přivedl k návštěvě katolického kostela v blízkosti vlakového nádraží, aby si tím zkrátil čas do příjezdu vlaku. Když vstoupil do spoře osvětleného kostela, světlo ho přitáhlo k oltáři a reálně přítomnému Pánu a Spasiteli. Tam poklekl a vylil svou duši k Ježíši ve svatostánku, žádal o radu vidět pravdu a o odvahu ji přijmout, i kdyby ho nutila přiznat, že se celý život mýlil. Když se zvednul od modlitby, cítil se svěží a naplněný odhodláním následovat tuto pravdu bez ohledu na následky.

Po návratu domů, začalo ještě důkladněji studovat učení katolické církve. Četl všechno, co dostal do rukou, a to literaturu pro i proti. Došel k závěru, že nauka katolické církve je koneckonců správná a společenství s Petrovým stolcem je jediný způsob, kterým by lidé mohli sdílet jednotu křesťanů. Mír a radost ho pohltila a spontánně začal recitovat Te Deum. Možná by jeho radost nebyla taková, kdyby si uvědomil, že pro příštích dvanáct let bude nejkontroverznější postavou v episkopální církvi. Došel tak k závěru, že jeho práce v Omaze skončila. Odstoupil z pozice v Přidružené misii a vrátil se po třech letech v Nebrasce do státu New York.

 

Nyní přichází na scénu mladá žena, jejíž oddanost ideálu svaté chudoby byla srovnatelná s otcem Wattsonem. Lurana Mary White byla tak dojata kázáním, které slyšela jako mladá dáma, že se rozhodla zasvětit svůj život Bohu a vždycky mu sloužit. Za tímto účelem vstoupila do Sesterstva Svatého dítěte (The Sisterhood of the Holy Child), episkopálního řádu jeptišek. Ačkoli sestry neskládaly sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, biskup dovolil sestře Luraně, aby tyto sliby složila soukromě. Nenaplnilo to však její vnitřní touhu, protože chtěla být součástí náboženské komunity, která tyto sliby žije společně. Slyšela o práci otce Wattsona v Kingstonu a Omaze a se svolením svých nadřízených mu napsala s dotazem, jestli nezná nějakou skupinu sester v episkopální církvi, které by tyto sliby skládaly. Otec Wattson jí musel odpovědět záporně, avšak povzbudil ji, ať nepřestává ve svém pátrání. Tak začala korespondence a přátelství, které trvalo až do smrti sestry Lurany o mnoho let později. Dopisovali si po dobu dvou let a nakonec se setkali osobně v roce 1898. Zjistili, že jsou téhož názoru ve svém odhodlání sloužit Bohu v pravé chudobě. Otec Wattson navrhl sestře Luraně, že by mohla vést ženskou větev Společnosti usmíření. K dosažení tohoto cíle opustila sestra Lurana Sesterstvo Svatého dítěte a rok se připravovala na život v chudobě studiem u řádových sester v Londýně (The Society of the Sisters of Bethany). Na konci studia byla oblečena do hnědého hábitu svatého Františka. Před návratem do Ameriky cestovala do Říma a Assisi. Sestra Lurana si zamilovala Řím kvůli jeho náboženské atmosféře, ale bylo to v Assisi, kde skutečně cítila ducha svatého Františka. V té chvíli věděla, že zvolila to, co Bůh pro ni chtěl. Dokonce v této fázi svého života nabyla přesvědčení, že římský papež je opravdový zástupce Krista na zemi. Sestra líčí ve svých pamětech zábavný příběh o návštěvě baziliky svatého Petra v Římě. Po vstupu do baziliky, narazila na své staré „velmi protestantské“ přátele z Ameriky. Když přišli k bronzové soše svatého Petra na papežském trůnu, snažila se Lurana přijít na způsob, jak by mohla uctít sochu bez pohoršení svých přátel. Opatrně je upozornila na „velmi zajímavou sochu“ v kapli za rohem a spěchala zpátky políbit nohy apoštola Petra. V té chvíli udělala soukromý akt oddanosti a věrnosti svatému otci Lvu XIII. Po svém návratu z Říma sestra Lurana napsala otci Wattsonovi, že je zpátky a čeká na jeho pokyny. Bylo to v čase, kdy byl otec Wattson ponořen do intenzivního studia římskokatolické církve a začal v sobě cítit touhu, která ho táhla více a více k Římu. V té době se vrátil do oblasti Kingstonu, bez farnosti, bez příjmu a bez žádných konkrétních plánů, s výjimkou svého snu rozjet Společnost usmíření. Po setkání se sestrou Luranou, naplněné modlitbou a plánováním budoucnosti Společnosti usmíření, učinili první kroky k zahájení činnosti této nové náboženské společnosti v episkopální církvi. Od tohoto okamžiku neměl otec Wattson nejmenší pochybnosti o tom, že udělali správné rozhodnutí. Neměli ani peníze, ani ubytování, ale věděli, že Prozřetelnost najde řešení.

 

Sestra Lurana se doslechla o opuštěném kostele v oblasti Garrison ve státě New York. Tři zbožné anglikánské dámy objevily tento opuštěný kostel při svých vyjížďkách z New Yorku. Dámy nechtěly zchátralý a pobořený kostel nechat zcela zaniknout a proto se zasloužily o jeho záchranu. Dokonce přesvědčily episkopálního faráře z města, aby kostel zasvětil svatému Janu Křtiteli a aby tam občas sloužil bohoslužbu. Místo se stalo známým jako "Sv. Jan v divočině." Malý kousek pozemku s kostelem nazvaly "Graymoor", a to po dvou mužích, kteří byli s obnovou kaple úzce spojeni - Dr. Gray, kazatel, který nechal kapli vystavět a pan Moore, profesor na Columbia University, který byl jejím největším mecenášem. Kupodivu, tyto tři anglikánské dámy byly ctitelky svatého Františka. Chovaly také přání obsadit kostel a okolí nějakým řeholním řádem sester. Za tímto účelem požádaly sestru Luranu a její jednu sestru, jestli by nepřevzaly péči o kapli a okolní majetek. Tak Společnost usmíření přišla do Graymooru.

 

Otec Wattson věděl, že bude potřebovat nějakou přípravu, aby byl dobrým vůdce klášterního života ve Společnosti usmíření. Za tímto účelem strávil dva roky života jako novic v episkopálním řádu Svatého kříže v Marylandu pod vedením svého spolužáka ze všeobecného semináře otce Sargenta. Tady byl třicetičtyřletý muž s téměř patnáctiletou kariérou úspěšného pastora, vystaven ponížení coby pouhý novic. Otec Sargent byl nespravedlivý a krutý, měl sklon k ponižování nováčka a snižoval také záměry na vytvoření nového řeholního společenství. Naštěstí otec Huntington, rektor místa, byl soucitný a měl pro něho porozumnění. Otec Wattson strávil v řádu Svatého kříže dva roky. Když z Graymoor odešel kněz, který sloužil sestrám jako duchovní, odešel otec Wattson z řádu a dobře připraven zaujal jeho místo v Graymoor, které už neměl nikdy opustit.

 

Začátky v Graymoor byly těžké. Vybudovat fungující společenství v polorozpadlých chatrčích nebylo jednoduché, zvláště když oba složili slib chudoby a neměli sebemenší prostředky. Matka Lurana a otec Paul (jak byli nyní nazýváni) neměli žádný majetek, ale měli velkou víru, že Bůh jim pomůže. Otec Paul se zamiloval do této oblasti. Když zjistil, že celá hora nad kaplí a klášterem by se dala koupit za částku tři sta dolarů, věděl, že je to neopakovatelná nabídka. Jenže i kdyby cena byla deset centů, otec Paul neměl nic. Ale Prozřetelnost zasahuje, kde lidé nemohou.

Matku Luranu navštívila jedna anglická dáma – slečna Buxton, která zanevřela na křesťanství. Matka Lurana jí dala přečíst knihu o životě svatého Františka. Její obrácení bylo téměř okamžité. Po jejím návratu domů do Anglie vyprávěla svůj příběh konverze sestře a bratru doktoru Johnu Taylorovi. Tito příbuzní byli tak vděční sestře Luraně za navrácení své příbuzné ke křesťanství, že poslali peníze na Graymoor na nákup čtyřiadvaceti akrů půdy. O několik let později, vstoupila tato anglická dáma do kláštera sester usmíření, stala se katoličkou a dnes spočívá na hřbitově u Graymoor.

Dne 14. června 1900, na svátek Božího těla, vztyčil otec Paul na vrcholu hory velký dřevěný kříž vyrobený vlastníma rukama.

 

Matka Lurana byla první obyvatelkou Graymooru. Ona a jedna její společnice žily ve zchátralé chatrči poblíž kapličky. Neměly žádné topení, žádnou elektřinu, ani žádný jiný komfort, který mají i ti nejchudší. Byly však spokojeny s vědomím, že slouží paní chudobě v duchu svatého Františka. První zima s hlubokým sněhem a extrémním mrazem byla nesmírně obtížná, ale vytrvaly. Otec Paul se k nim přidal poté, co opustil řád Svatého kříže. Doufal, že najde jeskyni v této oblasti, kde by přečkal zimu, ale žádná jeskyně tam nebyla. Nějaký dělník mu ukázal starou děravou chatrč; zde přečkal zimu. Otec Paul nazval chatrč „palácem paní chudoby“ a na nějaký čas to byl jeho šťastný domov.

 

Otec Paul byl přesvědčen, že jediný způsob jak napravit rozdělení ke kterému došlo v šestnáctém století, je pro anglikánskou církev přijmout papeže jako hlavu křesťanské církve. Otec Paul začal kázat toto poselství nejen ve vlastní kapli, ale při každém kázání, ke kterému byl pozván. Kázal to na ulicích New Yorku a okolí, což způsobilo takový rozruch, že o tom psal i sekulární tisk. Netřeba říkat, že si tím nadělal mnohé nepřátele v episkopální církvi. Přátelé, které znal několik let, se mu začali vyhýbat; počty jeho následovníků se začaly zmenšovat; a příspěvky pro velkého kazatele a jeho poslání strmě klesat. Otec Paul však tlaku neustoupil, naopak, o to více byl hlasitější.

Dne 10. září 1901 se situace vyhrotila, když byl pozván svým dobrým přítelem reverendem Charlesem Jessupem, aby kázal na večerní bohoslužbě konané při zasedání Episkopálního arcijáhenství na Long Island. Byl požádán, aby kázal o "duchu misií." Svůj projev opřel o úspěch anglických misionářů před Jindřichem VIII., ale nejvíce publikum (převážně episkopální kněze) pobouřil prosbou, aby usilovali o jednotu s Římem pod Svatým otcem jako Kristovým náměstkem. V posluchačích to vřelo, jeden pastor ze severu Irska dokonce požadoval po arciděkanovi, aby „zakázal kázat takové papežství." Kázání bylo přerušeno. V pozdějších letech, poté co vstoupil do katolické církve, bavil otec Paul mnohé publikum tímto příběhem, ale v té době to rozhodně nebyla žádná legrace. Otec Paul nikdy neztratil svou lásku k anglikánům a neustále se modlil, aby ho následovali do Kristovy pravé církve.

 

Aby oslovil více lidí, a taky proto, že kazatelna byla nyní pro něho nedostupná, začali otec Paul a sestra Lurana vydávat The Lamp, malou publikaci, která se nakonec stala známou po celém světě. Přes The Lamp pomohl otec Paul stovkám katolíků i nekatolíků po celém světě tím, že získával finanční dary od čtenářů a předplatitelů. Byl to jeho nástroj jak hlásat poselství jednoty křesťanů.

 

V roce 1896 deklaroval papež Lev XIII. neplatnost anglikánského svěcení. To byla pro otce Paula rána, protože nikdy nepochyboval o platnosti svého vlastního svěcení, nebo že by neslavil skutečnou svatou mešní oběť. Nějakou dobu nemohl přijmout rozhodnutí papeže, ale nakonec pochopil význam doktríny o papežské neomylnosti a pokorně přijal prohlášení Svatého otce. Bylo načase, protože jeho silný prořímský postoj mu způsoboval velké problémy s představenými episkopální církve. Otec Paul byl obviněn z hereze, ale žádný soudní proces se nakonec nekonal.

 

Smrtelná rána snahám o sjednocení křesťanů přišla v roce 1907, kdy generální shromáždění Episkopální církve schválilo návrh na tzv. "otevřenou kazatelnu". To znamenalo, aby jakýkoliv duchovní z jakéhokoliv křesťanského sboru mohl kázat v každém episkopálním kostele. Tím kterýkoli protestantský kazatel mohl přijít do episkopálního kostela a kázat. To otevřelo dříve konzervativní Episkopální církev modernistickým kazatelů. Muži, kteří odmítali celé části Bible nebo kteří dokonce popírají Kristovo Božství, měli nyní přístup na kazateleny Episkopální církve. Spoušť a zmatek zavládl v řadách episkopálních duchovních i laiků. Vysocí představení církve litovali vývoje, nicméně skandál pomohl vidět mnoha lidem pravdu a vstoupili do katolické církve. Do konce roku 1908 tak učinilo minimálně dvacet duchovních a několik stovek laiků. Americká episkopální církev ztratila některé své nejlepší myslitele, protože přešli ke katolicismu.

 

Ještě než otec Paul vstoupil do katolické církve, propagoval přes The Lamp celosvětovou pobožnost za jednotu církví pod papežem v Římě. Pobožnost nazval Oktáv jednoty církví (The Church Unity Octave). Šířil tím myšlenku napsanou v knize Anglie a Svatý stolec od reverenda Spencer Jonese, že katolická církev je živým vyjádřením plné křesťanské tradice. Reverend Jones navrhl otci Paulovi, aby jeden den v roce vyčlenil pro zvláštní modlitbu za jednotu křesťanů a veřejně kázal o papeži. Otci Paulovi se jeden den nezdál dost a tak navrhoval celý oktáv - od svátku stolce sv. Petra 18. ledna do svátku obrácení sv. Pavla 25. ledna.

Sepsal oficiální modlitby na celý oktáv a publikoval je na stránkách The Lamp. První oktáv se konal v lednu 1908. Otec Paul, zatím ještě anglikán, sbíral podporu jak anglikánských duchovních tak také katolických kněží a prelátů. Dokonce i arcibiskup z Bostonu, William Kardinál O'Connell, z celého srdce dílo podporoval. Není divu, že krátce po oslavě prvního Oktávu jednoty církví, začalo vyjednávání otce Paula s katolickými autoritami, které vedly k začlenění Společnosti usmíření do katolické církve v říjnu 1909.

 

Pocit štěstí, že jsou konečně doma v římské církvi byl narušován dvěma věcmi; právními problémy s episkopální církví, která se snažila odvézt majetek v Graymoor, a tím, že otec Paul nebyl z katolického pohledu žádný "otec".

Úředně samozřejmě patřil majetek v Graymoor otci Paulovi, jak uvádí původní zápis. Později byly i sestry konfrontovány s podobnou právní bitvou o klášterní majetek a skutečnost, že matka Lurana odmítla osobně vlastnit majetek komplikovalo situaci. Po více než sedmi letech jednání a za pomoci některých vlivných státních politiků, byl nakonec sestrám jejich skromný majetek ponechán. Později se jim podařilo majetek rozšířit díky štědrosti místních občanů, katolických i protestantských, kteří chtěli zabránit pokusu o vypuzení sester z kláštera.

"Otec" Paul nebyl kněz, ale pouze katolický laik. Jeho přítel, otec Paschal Robinson, OFM, působil jako neoficiální kaplana na Graymoor, každý den sloužil mši svatou pro komunitu a staral se o jejich duchovní potřeby. Bylo ale často těžké přesvědčit kněze, aby žili v mrazivé divočině. Mnozí přicházeli a odcházeli a mívali různé výmluvy, proč nemohou žít v Graymoor. Naštěstí arcibiskup Farley z New Yorku byl laskavý a soucitný a poskytoval jim všestranou pomoc. Otci Paulovi bylo umožněno studovat v arcidiecézním semináři v Yonkers. Vstoupil tam v listopadu 1909. Bylo mu umožněno studium od nedělního večera do středy, ostaní dny trávil správou věcí na Graymoor. Jeho pracovní zátěž byla vyčerpávající, ale nepolevoval. Záměrem bylo urychlit svůj kněžský výcvik. Arcibiskup chtěl, aby před přijetím svěcení dokončil další ročník teologie, ale sestry ze Společnosti usmíření se modlily novénu k Panně Marii ustavičné pomoci, aby mohl obdržet výjimku a byl vysvěcen dříve. Zabralo to a arcibiskup stanovil termín vysvěcení na 16. června 1910, pouhých sedm měsíců po vstupu do semináře. Na obřad bylo pozváno jen pár přátel. Zrovna tento rok na 16. červen připadal svátek Panny Marie ustavičné pomoci.

 

Společnost usmíření byla přijata do plného společenství s římskokatolickou církví, ale život se nestal jednodušším. Otec Paul utrpěl hodně kritiky od jeho bývalých souvěrců, jednak pro jeho samotný přesun k Římu, ale také kvůli majetku, který podle jejich mylné představy patřil americké episkopální církvi. Musel znovu a znovu objasňovat situaci ohledně majetku. Musel dokazovat, že společnost nebyla finančně podporována z příspěvků episkopální církve, ale skrze žebrání sester na ulicích velkých měst této oblasti. Ve skutečnosti většina prostředků, které sestry tímto způsobem shromáždily, přišla z římskokatolických kapes na ulicích New Yorku. Je pozoruhodné, že někteří z jeho nejhlasitějších kritiků mezi episkopálním duchovenstvem nakonec také přešli do římskokatolické církve, včetně jeho bývalého spolužáka ze všeobecného semináře, který mu působil těžké chvilky v noviciátu u Svatého kříže - Henryho Sargenta. Někteří z těchto mužů udělali další krok a byli vysvěceni na katolické kněze.

Je smutné, že mezi jeho největší nepřátele patřili někteří z jeho nových souvěrců. Jeden z těchto mužů mu způsobil největší bolest v životě. Otec Francis byl vysvěcen na kněze v roce 1913 a stal se knězem sloužícím Společnosti usmíření. Otec Paul mu však příliš důvěřoval. Otec Francis podkopal jeho autoritu do té míry, že jednoho dne poté, co otec Francis neuspěl v pokusu o vypuzení otce Paula, odešla z Graymoor většina mladých mužů, kteří zde žili se záměrem stát se bratry či kněžími. Tato tvrdá škola naučila otce Paula, že je nutná větší disciplína mezi bratry. Pro kazatelské schopnosti byl otec Paul zván jako kazatel na do různých koutů Ameriky. Bohužel právě častá absence v Graymoor, zapříčinila situaci s otcem Francisem. Po tomto incidentu se zdržoval více u povinností v Graymoor.

 

Finanční situace se zlepšila krátce poté, co se stal Graymoor katolickým, a to hlavně díky pomoci arcibiskupa Farleyho z New Yorku. Původní kaple byla kompletně zrekonstruována. Na vrcholu hory usmíření byla postavena nová větší kaple, kterou navrhl jeden z nejslavnějších architektů té doby a jeden z nejvýznamnějších konvertitů otce Paula, John Cyril Hawes.

Tentokrát jeho snaha při získávání finančních prostředků předčila veškerá očekávání. To pomohlo financovat katolické kněze a sestry pracující po celém světě v misijích jako je Čína, Indie, Afrika a na tichomořských ostrovech. Z peněz byly postaveny kostely a zdravotnická zařízení. To vše bylo dosaženo díky dobré vůli a úsilí tohoto svatého kněze.

Dlouho předtím, než se stal katolíkem, měl otec Paul nápad posílat "zbylé kousky" křesťanským zahraničním misiím. Zaslechl ve své duši hlas opakující slova našeho Pána "posbírejte zbylé kousky, ať se nic neztratí" (Jan 6:12). Myslel si, že pokud by křesťané Ameriky poslali „zbylé kousky“ (nepotřebné věci, které bezstarostně vyhodí) na pomoc zahraničním misiím, stačilo by to pokrýt materiální pomoc všech misionářů v dalekých krajích. I když propagoval tento záměr v The Lamp, nikdy to nebylo moc úspěšné dokud se Graymoor nestal katolickým. Tuto snahu nazval podle Kristových slov The Union-That-Nothing-Be-Lost (Unie, kde nic není ztraceno). Z The Union That-Nothing-Be-Lost vzešla CMMB (the Catholic Medical Mission Board), dodnes fungující pod tímto jménem ​​a nadace s názvem The Rock of Peter Foundation zaštiťující stavby katolických kostelů, škol, nemocnic a jiných charitativních institucí.

 

Jednoho dne přišel do Graymoor zanedbaný, vyzáblý starý muž a žádal mluvit s otcem Paulem. Zpočátku si otec myslel, že je to jen jeden ze stovek mužů, kteří v těchto těžkých časech hledali potřebné místo na přespání a trochu jídla. Ten pán byl John Reid z Connecticutu. Cílem jeho návštěvy bylo zeptat se otce Paula, jestli by přijal dar, který by byl použit k výchově chudých chlapců ke kněžství. Považoval otce Paula za svatého kněze a věděl, že pokud by někdo použil peníze moudře, bude to právě on. Otec Paul nabídku přijal. John strávil několik dní odpočinkem v Graymoor a pak se vrátil domů. O několik dní později otevřel otec Paul s úžasem dopis obsahující bankovní směnku na pět tisíc dvě stě dolarů. Otec viděl v částce pět ječných chlebů a dvě ryby, s nimiž Pán nakrmil zástupy. Peníze byly základem pro vlastní seminář v Graymoor a také impulsem pro jeho misijní unii, kterou propagoval přes The Lamp.

 

Mnoho hladových a zoufalých mužů našlo dočasný nocleh a stravu v Graymoor. Bylo jich tisíce, kteří si našli cestu do malé svatyně na Hudsonu. Dobročinnost otce Paula byla všeobecně známá. Ať už byl bez domova, hladový, katolík či nekatolík, čestný nebo podvodník, každý člověk, který zaklepal na dveře Graymoor byl vítán, nikdo se na nic nevyptával. Byli požádáni pouze o své křestní jméno a nesměli zůstat po dlouhou dobu. Mnoho z nich zde načerpalo sílu začít nový život. Držel se biblického pokynu "s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly" (Židům13:2).

Opět bohužel platí, že kritika přišla z mnoha stran. Je možné, že někteří z příchozích byli uprchlíci z blízkého vězení Sing-Sing. Otec Paul se jich nikdy neptal. Někteří z jeho spolupracovníků upozorňovali, že někteří "líní vandráci" jen využívájí dobročinnosti. Otec však věděl, že kdyby mohl pomoci jen jednomu z jeho bratří, aby se stali dobrými občany a lepšími křesťany, celá snaha by stála za ty těžkosti.

 

Bezesporu největší láskou otce Paula byl Oktáv jednoty církví. Myšlenka oktávu byla propagována v The Lamp a po začlenění Společnosti usmíření do katolické církve se stalo slavení oktávu opravdu populární. Tři měsíce po konverzi byl první oktáv slaven pod záštitou katolické církve s požehnáním jak arcibiskupa New Yorku, tak také apoštolského delegáta ve Spojených státech. V lednu 1910 dostal otec Paul dopis od papeže Pia X., který posílal své "z celého srdce požehnání otci Paulovi, Společnosti usmíření a k šíření oktávu modliteb za jednotu". Tím začala intenzivní dopisní kampaň otce Paula s katolickými biskupy z Ameriky i zbytku světa. Odpovědi biskupů byly natolik pozitivní, že kardinál Farley žádal Řím, aby vyhlásil oficiální uznání oktávu jako formu modlitby pro celou univerzální církve. Sám kardinál Merry del Val, sekretář Posvátné kongregace Svatého oficia, podporoval tuto myšleku v Římě. Dne 25. února 1916 povolil nový papež Benedikt XV. rozšířit modlitbu oktávu na celou církev a zároveň modlitbu spojil s odpustky. Tento vývoj naplnil otce Paula radostí.

Oktáv byl nyní oficiální pobožností celé katolické církve. V roce 1927 byl oktáv přejmenován na Oktáv jednoty s Petrovým stolcem (The Chair of Unity Octav), aby nedošlo k záměně s jinými snahami o jednotu.

 

Dalším krokem, dle názoru otce Paula, mělo být povinné slavení po celém světě a v celé církvi. Ačkoli posílal dopisy k nejvyšším autoritám církve, nebyl vyslyšen a pobožnost se povinnou nestala.
Zde jsou vyjmenovány úmysly modliteb na každý den oktávu:

Leden 18 – Sjednocení všech křesťanů v jediné pravé víře a v církvi.

Leden 19 – Návrat oddělených východních křesťanů do společenství se Svatým stolcem.

Leden 20 – Smíření anglikánů se Svatým stolcem.

Leden 21 – Smíření evropských protestantů se Svatým stolcem.

Leden 22 – Aby američtí křesťané byli v jednotě s Petrovým stolcem.

Leden 23 – Návrat odpadlých katolíků ke svátostného životu církve.

Leden 24 – Aby židé poznali své dědictví v Ježíši Kristu.

Leden 25 – Misijní rozšíření Kristova království po celém světě.

 

Graymoor nebyla jediná nekatolická skupina, která vstoupila v té době do katolické církve. Také několik jiných anglikánských společenství bylo smířeno s Římem. Týká se to anglikánských benediktinů v Caldey (Anglie), benediktinek z St. Bride’s Abbey ve Walesu, služebníků Krista Krále v Surrey (Anglie) a Sester lásky Ježíšovi v Kanadě. Největší sjednocení s Římem však neproběhlo v anglikánské církvi, ale byla to skupina syrských jakobitů z Indie, pod vedením arcibiskupa Mar Ivaniose, kteří jsou známí od té doby jako Syrsko-malabarská katolická církev. Nyní je to jedna z mnoha katolických církví se statusem „sui iuris“. Ti všichni jsou jistě plody modliteb Oktávu jednoty církví.

 

Postupně vznikala snaha "rozmělnit" zaměření oktávu některými křesťany, včetně vlivného katolického kněze Paula Couturiera z Francie. Jejich úpravami byla modlitba za "sjednocení pod vedením nástupce svatého Petra" nahrazena za "sjednocení křesťanů způsobem, jaký chce Kristus". Mnoho nekatolických křesťanů, především ortodoxních, se toho chytlo. Ačkoli představitelé těchto změn se pokusili získat otce Paula na svou stranu, on zůstal pevně přesvědčen, že sjednocení musí přijít pod záštitou papeže.

 

Otec Paul, muž s velkou energií a s mnoha plány do budoucna byl zřídka nemocný. Dne 8. února 1940 v 4:00 ráno ho po několika hodinách bolestí od srdečního infarktu vzal Bůh k sobě. Jeho pohřbu 12. února se zúčastnilo mnoho významných osobností církve. Přijeli mnozí biskupové ze Spojených států i ze zahraničí. Byl pochován na hřbitově na hoře usmíření, kde před několika lety sám vztyčil dřevěný kříž.

 

Otce Paula by jistě potěšilo vyhlášení apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus papeže Benedikta XVI., který usnadnil anglikánům vstup do katolické církve. Určitě má v nebi radost, že se jeho snahy o jednotu začínají naplňovat.

 

V roce 2015 byl zahájen proces jeho kanonizace a náleží mu tak titul „Služebník Boží“.

Otec Paul Wattson udržoval kontakt s mnoha křesťanskými komunitami po celém světě. Jednou z nich byl i klášter voršilek v Jeseníku. Když v roce 1922 cestovala matka představená po Spojených státech za účelem sehnat finanční prostředky pro klášter v Jeseníku, navštívila také Graymoor a seznámila se s úctou k Panně Marii Usmiřitelce. Otec Wattson totiž choval hlubokou úctu k Matce Boží a ctil ji jako Pannu Marii Usmiřitelku (Our Lady of the Atonement). V roce 1933 požádal Paul Wattson malířku Margaret Mary Nealis, R.S.C.J., aby namalovala obraz Panny Marie Usmiřitelky. Ten se stal podkladem pro mnohá další ztvárnění. Otec Wattson totiž šířil tento mariánský titul všude po světě, například pomocí modlitebních obrázků. V současné době existuje mnoho soch, vitráží, kostelů a dokonce jedna katedrála zasvěcená Panně Marii Usmiřitelce (v městě Baguio na Filipínách). Z centra v Graymooru vzešel návrh, zdali by nechtěl klášter v Jeseníku postavit oltář zasvěcený Panně Marii Usmiřitelce. Voršilky nechaly v Mnichově zhotovit sochu a umístily ji ve své kapli na bočním oltáři. Čas od času byla u oltáře sloužena mše svatá, sestry a žáci se také modlili stejnou modlitbu (složenou otcem Paulem), jakou se dodnes modlí společenství v Graymooru. S povolením biskupa rozšířily jesenické sestry tuto pobožnost do dalších třech spřízněných klášterů. Navíc se každý měsíc modlily novénu k Panně Marii Usmiřitelce. Socha je dnes umístěna ve farním kostele v Jeseníku.

Zdroj:
Eleonore Villarrubia, 2010: Father Paul of Graymoor: Founder of the Society of the Atonement and Father of the Church Unity Octave
volný zkrácený překlad

VS